Šťastná sedmička

A mám za sebou další měsíc - sedmý a jak  už název titulku napovídá, byl to plodný měsíc, který přinesl spoustu novinek, takže žádné otálení a hned se pustím do rekapitulace.

Žinkovské obraty

Na konci března mě maminka s tatínkem vzali s sebou už podruhé na výlet na fitness víkend do Žinkov. Posledně jsem byl ještě malý dvouměsíční špunt, ale teď už jsem byl velký půlroční chlapák. Hned jsem se tedy přihlásil do Fit Clubu k Veronice, která tyto akce pravidelně pořádá, a ke které se maminka chodí skoro každý den odreagovat na cvičení.

Kromě procházek zámeckou alejí jsem se tedy plně věnoval hlavní náplni víkendového pobytu - cvičení. A to neříkám jen tak, to myslím smrtelně vážně - v sobotu 27. března jsem se tam totiž prvně v životě sám obrátil na bříško! Od té doby už se obracím jak ryba na grilu a když mám chuť, tak válím i sudy.

Jako třešnička na dortu byla pak nedělní procházka, na které jsem našel mého brášku - malého divočáka. Nevím proč, ale rodiče mi totiž skoro ani jinak neřeknou, než "ty náš malej divočáku" - do příště si dávám za domácí úkol zjistit, proč mi tak říkají ...

První lžička

Poslední dobou mi maminka dávala na hraní takovou zajímavou věc - něco jako klacík, ale s takovou podivnou miskou na konci. A jednoho krásného dne - pamatuju si dokonce přesně, že to bylo v sobotu 3. dubna mi opět tu podivnou věc dala, ale tentokrát byla ta podivná miska na konci plná nějaké hmoty. Chvilku jsem nevěděl, jak s tou novinkou naložit, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit, že mám otevřít pusinku, tu hmotu z té misky sundat a nechat v puse. V dalším kroku jsem ještě pochopil, že finální stav je spolknutí této hmoty. No, měl jsem z toho úplně zamotanou hlavu. Teď už vím, že ta podivnost se jmenuje lžička a ta hmota na ní je jídlo - prý tím časem nahradím maminčino dobré mlíčko ... no, nevím nevím, ještě si to budu muset pořádně promyslet, jestli na tenhle obchod přistoupím. 

Nové hřiště

Krátce po šestiměsíčních "půlnarozeninách" jsem dostal malý dárek - místo hrací deky na mě na zemi čekala úplná přistávací plocha z takových příjemně měkých pěnových čtverců. Je to moc fajnová věcička, protože se mi na tom krásně dělají mé veletoče a při obracení se tak nezamotám do deky. Už jsem taky přišel na to, že ta věc se dá celkem snadno demontovat a tím pádem i patřičně ožužlat - ale to musím dělat tajně a rychle, od této zábavy mě maminka s tatínkem velmi rychle odhánějí ...

Rodinná sešlost

Další peckou sedmého měsíce se stala návštěva u prarodičů v Hradci - tam už to taky znám od vánoc, ale tentokrát jsem se konečně setkal tváří v tvář se svým o rok starším bratránkem Vojtíškem. Tentokrát jsme se ještě jen lehce oťukávali, ale jednou spolu vyrazíme na prázdniny k babičce a dědovi a to bude jízda! (Abych zmátl bulvární novináře, tak jsem se nechal vyfotit v náručí své tety :-)

Svátky jara

Po vánocích, Mikuláši, mém svátku a narozeninách je to další významný sváteční den, který se bude vyznačovat tím, že něco dostanu:-) Tentokrát jsem dostal zatím jen nějaké proutí do ruky (pomlázka tomu říkali), ale až budu větší, tak to prý bude větší vzrůšo ... tak uvidím, nechám se překvapit.

Pololetní vysvědčení

Čas utíká stále rychleji, takže než mi tatínek zapsal dovednosti po 5. měsíci už je mi půl roku ... No, pravda, trošku jsem to zavinil i já, protože vyžaduju stálou pozornost a nenechám rodičům chvilku klidu a volna (to by tak hrálo, do teď si tu sami užívali pohody, tak teď ať hezky kmitají kolem mě!) A kromě toho se toho zase tolik převratného neudálo. Tak a už honem k tomu, z čeho jsem byl v pololetí klasifikovaný:

Hra a zábava

Můj nejoblíbenější předmět (hned po jídle, ale to se prý na vysvědčení nehodnotí). Mám už v malíčku několik docela promakaných her. Nejčastěji si hrajeme na schovku. To se jednoduše schová taťka nebo mamka pod deku a pak na mě bafnou. Nebo se tam schováme oba a pak je najednou všude kolem noc, i když je ještě den - asi nějaké kouzlo. Mamka pak přišla ještě na jednodušší variantu, kdy si schová jen obličej do dlaní, ale to jsem ji hned našel. Aby bylo vidět, že mi to pálí, tak už se umím schovat taky a mám nato i jeden fotodůkaz.

Umím už i jednu dospěláckou hru - kulečník. Prozatím mám upravenou verzi pro děti a mládež - hraje se to přímo na zemi, nepoužívá se tágo a kuličky nejsou ze slonoviny, ale z plastu. To ale nic nemění na tom, že je to bezva zábava.

Ruční práce

Velice náročná předmět - nechci se chlubit, ale musím říct, že zde si zasloužím velikánskou jedničku. Ruce jsou bezva vynález a už vím, proč nám je matka příroda nadělila - slouží k transportu čehokoliv do pusinky. Musí být neustále v pohotovosti, aby jim nic neuniklo. V praxi to vypadá tak, že když mě nějaká dobrá duše (rozumějte mamka nebo taťka) přenášejí z pokojedo pokoje, tak je vystrčím jak tykadla a šmátrám po všem, co je okolo. Tímto způsobem jsem už našel keramická zvířátka na stěně i zvoneček pod stropem, na který si chodím pravidelně zacinkat. A jemný, téměř hodinářský způsob uchopení jsem si zkoušel na takové třpitivé hvězdičce zavěšené na lustru v obýváku.

Tělocvik

Ještě než ho vystřídá matematika a fyzika, tak je tělocvik nejčastější předmět. Však je to taky znát - makám jak sportovec a pořád cvičím. V ohebnosti jsem nejlepší ze třídy - nikdo si doma nestrčí palečky od nohou do pusinky tak v pohodě jako já. Na bříšku už jsem jako ryba ve vodě pěknou dobu, jen mi ještě moc nejdou ty obraty. Z bříška na záda to ještě jde (sice trochu nechtěně, ale šikovně se stočím a krásně hladce přistanu na zádech), ale ze zad na bříšku se vždycky přetočím jen do půlky - pak mi tam překáží ta ruka, co je vespod a musím počkat na taťku nebo na mamku, až do mě šťouchnou a já přepadnu. Ale abych se jen nechválil - nerad to přiznávám, ale z přitahování do sedu na ručičky jsem na propadnutí - sice je to předmět, který se učí hlavně až ve druhém pololetí, ale já už jsem si ho chtěl zkusit a to jsem si dal. Ještě nevím, jak na to a tak po přitažení akorát tahám zadeček po zemi a jedu jak sáně ... :-) Počkejte na měsíc, já na to zapracuju a pak se hned pochlubím, držte mi palce!

Třetina roku aneb jak jsem na tom po 4 měsících

Moje první vánoce

Na sklonku roku se to doma změnilo k nepoznání. V rohu obýváku nám zničeho nic vyrostla jedlička a navíc byla plná světýlek a takových blýskavých blbůstek - každou chvilku jsem pod stromečkem ležel na dece a kochal se tím pohledem. Dokonce jsem dostal pár dárečků - prý je nosí Ježíšek, ale jen hodným dětem. Já myslím, že nemůže mít takový přehled a tak si nadále alespoň občas trošku pozlobím a za rok uvidím, jestli mi to projde.

Konec roku - Silvestr 2009

Rozloučení se starým rokem jsem prožíval hodně osobně - vždyť to byl rok, kdy jsem přišel na tento svět a tak mám k němu velmi citový vztah. O půlnoci jsem se tedy alespoň na chvilku vzbudil a krátkým pobekáváním jsem se s ním rozloučil. Teď už ale hledím vstříc šťastným zítřkům a tak připojuji moji první PéeFku.

Státnice z anatomie

Je to tak - úspěšně jsem složil těžkou zkoušku z anatomie, obor končetiny. Už totiž vím, že kromě dvou ručiček mám ještě dvě nožičky. Někdy v budoucnosti je prý budu potřebovat k nějakému chození či co, ale zatím mi plně postačuje, že je mohu zvedat před sebe a chytat se za palečky. Už mám perfektně zvládnuté i dvě sestavy. Při té první divoce máchám rukama a kopu nohama s hlasitým boucháním do podložky (nejlepší je to na přebalováku, kde to dělá pěkné rány). Druhá sestava mi dala při nácviku zabrat, ale už ji mám také v malíčku - přednožím a pak pokládám nožičky šikmo, čímž se o trochu pootočím ve směru hodinových ručiček a tak se po pár opakováních otočím o 180 stupňů. Pro přesné statistiky dodávám, že s nožičkama jsem začal blbnout v pondělí 18. ledna.

Prostocviky na hrazdě

U tělocviku ještě zůstanu - další oblíbenou disciplinou je gymnastika. Přesněji jedna její část a to hrazda - v mém případě teda spíše hrazdička a necvičím na ní, ale pod ní. Je plná různých chrastítek a hejblat a to je něco pro mě - za všechno tahám a snažím se to narvat do pusinky. Pochopitelně, že všechno najednou a tak z toho mají maminka s tatínkem škodolibou radost, že mi ještě nedochází, že to prostě najednou nepůjde.

Sliny kam se podíváš

Možná si u některých mých fotek z poslední doby všimnete podivných odlesků kolem pusinky - tak vězte, že to není vada na foťáku, ale můj vlastní produkt. Krátce před vánocemi se mi totiž začaly ozývat zoubky a jedním z průvodních jevů je tzv. bernardýnův reflex aneb poslintat co se dá. I na tohle se ale rodiče zavčas připravili a tak mám k dispozici celou baterii krásných brindáčků - ne nadarmo se jim polsky říký "slintiaky".

Nehoda není náhoda

Už jsem se tu kdysi chlubil, že s kakáním nemám žádné problémy a je to má oblíbená každodenní činnost. Občas se mi ale přihodí nějaká nehoda či lapálie - například na štědrý den jsem doplnil koberec v ložnici o nový vzor a naposledy mi pro změnu nějak nestačila plenka ... no, maminka si s tím poradila po svém a bez dlouhých řečí mě strčila rovnou do umyvadla - ani jsem nestačil protestovat :-)

Tříměsíční raport

Břišní tance

Trošku jsem si hned na úvod zapřeháněl, břišní tance je asi přehnaný výraz, ale jinak je pravda, že jsem objevil kouzlo pobytu na bříšku. Může za to vlastně maminka - jednou jí napadlo, že mě zkusí dát na bříšku nahatého po vykoupání - no a světe div se, mě to pomohlo, zapřel jsem se o ručičky a hlavičku držel nahoře! Prvních pár dní od tohoto objevu jsem ještě připomínal takovou tu hračku (například pejska) co se mu rytmicky kývá hlavička, ale postupem doby jsem čím dál tím víc jistější. Poslední dny mě už to všechno zvládám i normálně oblečený a ještě se u toho tvářím děsně inteligentně - viz přiložený obrázek :-)

Oblíbené hračky

Nadále se kamarádím s malými plyšáčky na hrací hrazdičce a pak ještě se "želvákem", kterého mi maminka pověsila nad přebalovací pult. Kromě toho si občas zatočím s chrastícím slonem a když jsem na bříšku, tak mi ještě dělá společnost žlutý kývací medvídek. Ale řeknu vám jedno tajemství - nejlepší hračka jsou stejně moje ruce - stačí mi chvilka a hned mám v pusince nejen prstík nebo dva, ale rovnou celou pěstičku. Maminka s tatínkem lamentují, že jsem celý uslintaný, ale oni mi jen tiše závidí, protože něco podobného sami nedovedou.

Audio výstup

Stále pokračuji ve zdokonalování své žvatlomluvy - mám pár nových zvuků, ale tatínek je neumí přepsat do psané podoby - holt se budu muset naučit vyslovovat nějaká písmenka, nebo jak tomu říkáte. No a když mě přestane bavit si povídat, tak umím ještě krásně kňourat i pobekávat (no, spíše pěkně řvát - poznámka tatínka) a tím jsem své drahé rodiče zkraje trošku trápil, když stále hledali nějaké příčiny, ale pak se přečelti na nějaké diskusnm fóru, že jsem ve věku, kdy se brečí jen tak pro nic za nic a jediné vodítko je přibližně pravidelný denní čas. A jen, co zjistili, že je to normální, tak už to neřeší - chvilku mě nechají vyřvávat a pak mě uklidní pohupováním na balónu ... kdepak, nejsou to žádní hlupáci, budu na ně muset vymyslet nějakou další potměšilost.

Po dvou měsících

První úsměvy

Tak předně musím přiznat, že už jsem to nevydržel a poslední říjnový den - v sobotu 31.10. - jsem se na maminku s tatínkem poprvé usmál. Prozatím jen tak lehce a krátce, ale od té doby se sem tam zasměju, hlavně když mám super náladu. To je stav, kdy jsem provětranej z procházky, vykakanej, vyčůranej a najedenej. To si pak vesele žvatlám, kopu nožičkama, plácám kolem sebe ručičkama a k tomu házím své neodolatelné úsměvy.

Máme rádi zvířata ...

... protože jsou chlupatá a mají hladkou srst. Už nemusím tupě zírat do prázdna, mám novou zábavu. Maminka si vzpomněla, že mám ve své výbavičce také hrazdičku se třema plyšovýma zvířátkama, tak mi ji zkusila nacvaknout do lehátka. No řeknu vám, konečně jí to napadlo, jakou já měl radost - hned jsem si se zvířátky začak hrát a povídat si s nimi. Prvně to bylo v úterý 10. listopadu a od té doby jsme velcí kamarádi - nejvíc kamarádím se zebrou, pak s kachničkou a nakonec se žabičkou. (tatínkova poznámka - nenechte se mýlit, představa kamarádství je u toho našeho divočáka poněkud zvrácená - podle něj je největším projevem kamarádství bušit do nebohých zvířátek pěstičkama až z toho lítají ze strany na stranu. A povádání? Houká na ně to svoje "euuu" a do toho se směje ... tak to jen pro pořádek)

Ručičky, nebojte se ...

... vy makat nebudete. Jak nadpis napovídá, objevil jsem, že mám ručičky. Teda přesněji - o jejich přítomnosti už vím dávno, je to po mámině prsu a dudlíku třetí nejoblíbenější věc, kterou každou chvíli dumlám. Jenře doposud jsem neměl tušení, kolik těch rukou vlastně mám - míhalo se mi to před očima, jedna ruka za druhou ... Ale přesně dva měsíce po narození - v sobotu 14.11. jsem na to přišel - jedna ručka chytla za prstíky druhou, najednou mi už před očima nic jiného nelítalo, takže je to jasné, ručičky mám dvě. Maminka říká, že je to v pořádku, ale já nevím, kldině bych ještě nějakou tu packu na hraní bral.

Ostatní

Kromě nových dovedností makám také na zdokonalování všeho, co už umím dávno. U kakání a čůrání už mi k dokonalosti prakticky nic nechybí, spotřeba plen utěšeně roste, za zmínku stojí snad jedině fakt, že už nosím větší velikost - číslo 3 (alespoň se toho tam víc vejde). A v autě mě to fakt baví - o víkendu jsme jeli až do Žinkov (cca 50 km a s tatínkovou zkratkou dokonce 78 km) a tak jsem si to patřičně užil (tzn. prospal).

Na konci šestinedělí

Koupání

- zkraje jsem tedy vodu moc nemusel, ale teď mi připadá, že by to mohla být ještě psina. Sice ještě nejásám nadšením, ale pomalu přicházím koupání na chuť a jednou si to určitě budu pořádně užívat.

Žvatlání

- samotné brečení už mi přišlo trochu nuda, a tak když mám dobrou náladu, začnu rozprávět. Je to docela námaha, ale na konci snažení je krásný nový zvuk, který tatínek překládá do dospělácké řeči jako táhlé jemné uuáááá. Maminka má z té povídací chvilky vždycky velkou radost a tak si takhle povídáme i několikrát denně.

Ksichtíky

- jak jsem vzhůru, tak je to má nejčastější zábava - umím skoro všechny výrazy a pro větší efekt k tomu vydatně mávám rukama. Sice ty pohyby ještě moc nekontroluju, ale o to je to větčí legrace. Však už jen pár dní a plánuju překvapit rodiče prvním vědomým úsměvem (ale zatím je to tajné, tak pssst ...)

Čůrání a kakání

- tak to jsem přivedl k dokonalosti - osobné rekord mám 3 zlikvidované plenky za jedno přebalení - chtěl bych to dotáhnout na 5 :-) Kakám a čůrám prakticky celý den, taže mi ten čas pěkně utíká a mamince taky.

Jízda autem

- už jsem si vybral povolání - budu závodní jezdec. Maminka s tatínkem mě vždycky upoutají do sedačky a já už vím, že pojedeme na výlet. A jak jsem v sobě poznal závodnické sklony - inu, jednoduše - než mě donesou do auta, tak někdy kňourám, ale jak se rozjedeme, tak už jsem spokojený a ztichnu - a běda, když tatínek zastaví na křižovatce - to hned řvu - prý nějaká červená, ale to mě teda nezajímá, já prostě musím slyšet motor a cítit, že jedu, to je moje. Ještě přikládám fotečku v mém závodním kokpitu (maminka sice říká, že vypadám jako Gagarin, ale já vím své - jsem pilot F1).

Tělocvik

- maminka mi musí při přebalování ještě cvičit nožičky, ale na to už jsem si docela zvykl a pokud nemám zrovna hlad, tak mi to už ani moc nevadí. Čemu ale stále ještě nemohu přijít na chuť je lopocení na bříšku - prý je to dobré na posílení svalů, abych držel hlavičku, ale mě to zatím nějak moc nebere.

Co umím už od narození

JÍST

- nejraději mám mlíčko přímo od maminky, ale už ho umím vypít i z lahvičky. Maminka sice hubuje, že hltám, ale já za to nemůžu, prostě mi to chutná.

SPÁT

- spím skoro pořád, tatínek i maminka říkají, co by za to jiní dali - tomu nerozumím - proč teda taky celý den neprospí? Někdy ale zatnu zuby (ty teda ještě nemám, prý se to tak říká ... bláznivý svět) a vydržím třeba i tři hodiny nespat. Vystačím si s kňouráním a převalováním a pozoruju maminku, jak už neví, jak mě uspat (až mi na to přijde, že to dělám naschvál, tak mi určitě dá pár na zadek).

KAKAT a ČŮRAT

- zákon o zachování rovnováhy: kde je příjem, musí být i výdej - kdepak fyzika, tu mám v malíčku už od narození. Největší psina je, když se vykakám během přabalování - už se mi podařilo pokakat tatínka i maminku a všechno v blízkém dosahu, jsem prostě dobrej :-) Jo a až Vám někdo bude tvrdit, že plenky při výhradně kojenecké stravě nesmrdí, tak mu určitě něvěřte, co by to bylo za hovínko, kdyby "nevonělo" :-)

KŘIČET

- mluvit se mi ještě moc nechce, ale občas si alespoň zkusmo tročku zakřičím, ale většinou stačí jen zakňourat a už mám, co potřebuju.